Zrození

Narodila jsem se 8. prosince v roce 1983 v Českém Těšíně polsko-českým rodičům. Mám jednu babičku, jednu maminku, jednu sestru, jednu tetu, jednoho strýce, jednu sestřenici a jednoho bratránka. Dědeček i tatínek už umřeli.

 

Dětství v Rožnově

Celé dětství jsem vyrůstala v Rožnově pod Radhoštěm u babičky a dědy v kouzelném podhůří obrovských Beskyd. S babičkou jsme celé dětství vyráběly vlastníma rukama ozdoby na stromeček, panenky a jiné hračky, babička nám šila oblečení a pro zeleninu se chodilo do zahrady. Děda měl v zahradě svoji dílnu, kde neustále něco kutil, a když se klepl kladívkem nebo zakopl, tak se ozvalo: "Kurva fix!", a pokud to náhodou zaslechla babička, což vždycky zaslechla, ať byla kdekoliv, tak mu řekla výchovné: "Dobrý den!".

 

Děda zubař a muzikant

Děda byl chlap od rány a v Rožnově byl známý jako zubař MUDr. Sasín. Naštěstí jsem k němu nikdy se zubama nemusela. Bála jsem se vrtačky i dědy. Děda byl velmi vášnivý a dobrý včelař. Podle mě nejlepší včelař na světě. V létě jezdil do Jeseníků a odtamtud pak přivážel temně zlatý lesní med. Babička k tomu přidala nakrájené jablíčka a oříšky. Nikdy nezapomenu chuť a vůni dědečkova medu.. a od té doby jsem už nikdy podobný med nejedla.

 

Muzikant

Děda byl také muzikant a hrál snad na všechny hudební nástroje. Já nejvíce milovala  cimbál. Doma jsme ho sice neměli, ale ve sklepě jsem našla staré dědovy paličky. Každý den však děda usedl za staré překrásné piano a zahrál repertoár svých oblíbených lidových písní ve své vlastní úpravě. On totiž založil cimbálovku, kde potkal babičku, která tam tancovala.

 

Babička

Babička vždycky při dědových domácích preludiích zpívala během své práce v kuchyni druhý hlas s takovým tím krásně babičkovským, lehce teskným vibrátkem. Často mě babička prosila, abych vzala housličky a přidala se k dědovi. Měla radost, když se doma hrálo a zpívalo. I v autě se zpívalo, nejen z radosti, ale taky proto, aby nám nebylo špatně. Což nám stejně nikdy nebylo, protože babička nejezdila nikdy rychleji než třicítkou. Tu vůni a zvuk starého zeleného Trabantu taky nikdy nezapomenu..

 

Lípy

Když v červnu zavoní první květy lípy, nadechnu se a hned je mi zase šest let a jsem s babičkou v rožnovském parku, kam jsme chodívaly sbírat černý bez nebo lipové kvítí na čaj a sirupy. Strom bzučel včelama, slunce prosvítalo větvemi a na prsty se lepil sladký a voňavý pyl. Lipové květy jsme pak sušily na půdě a vůně se rozlézala po celém domě. Vůně lip je hned vedle vůně ohně a ta nejkrásnější vzopmínka na babičku.. ba ne, ještě jedna věc.

 

 

Babiččina skříň

V babiččině skříni bylo pořád co objevovat. Neměla tam jen vyprané prádlo, které doteď miluju, jak voní jen a jen u babičky, ale také spoustu mýdel, starých kabelek a kapesníků a klubíček a kousků látek a peněženek a psaníček a punčoch a různých pásků.. V zimě tam schovávala dárky na Vánoce. A mě tak moc bavilo otevřít tu skříň a pátrat, co je támhle za těmi ručníky a co je v tomhle šuplíčku.. tajemství babiččiny vůně už dnes znám, ale stejně nikdy nebude u mě ve skříni tak dobře, jako je u mojí babičky..

​

Park

Rožnovský park byl pro mě vždy nádherným dobrodružstvím, tajemným místem plným skrytých zákoutí. Starý amfiteátr s altánem, uprostřed parku malý potůček, na rybníčku i v řece Bečvě divoké kachny. A pak dřevěné městečko, valašské muzeum a tamní voňavé dřevěnky, ve kterých se o všemožných svátcích a jarmarcích prodávaly ty nejlepší valašské frgále. Až někdy budete stát v tamvohnědé dřevěnici, přičichněte si k tomu stoletému dřevu..

 

Bylinkářka

Život pod horami mě navždy spojil s láskou k přírodě a k přírodnímu životu. Anebo možná proto jsem se tam narodila. Babička byla stará kořenářka a na každou nemoc měla nějakou bylinku nebo přírodní mast - měsíčkovou, tu si vyráběla sama. A taky med s cibulí na nachlazení, který byl cítit po cibuli, ale chutnal po medu.. :) Nejuniverzálnější bylinky byly pro babičku od Marie Treben, Švédské kapky. Až později jsem ocenila, jaký to je zázračný lektvar.. 

 

Těsto

Já měla nejraději babiččiny ovocné knedlíky a jablečný štrúdl. A když se babička nedívala nebo zašla do špajzu pro vajíčka, ujídala jsem v kuchyni těsto na bublaninu nebo linecké. To mně pak babička hubovala, že bude chybět na plechu a že mě bude bolet břicho. Břicho mě nikdy nebolelo a na plechu nakonec nechybělo, babička to vždycky nějak udělala, ona je totiž děsně šikovná.

 

Vánoce

O Vánocích to bylo taky krásné. Za okny bílo, vevnitř zlatavé světlo svíček, celý den se u pohádek slepovala linecká kolečka - moje nejoblíbenější cukroví, večer vůně prskavek, pak se na přání babičky zpívaly snad všechny tradiční koledy a nesměla se vynechat babiččina oblíbená Purpura na plotně, která tak ochotně voní.

 

Babi recykluje

Pak začalo dobrodružné hledání dárků pod voňavým stromečkem, ale babička vždy jen seděla, koukala na nás, jak rozbalujeme, ale sama nerozbalovala. Radovala se z našeho nadšení nebo nám dávala instrukce k používání dárků. Občas popletla jmenovky a pak se nenápadně hledali správní majitelé, protože to všechno přinesl přece Ježíšek. A babička pečlivě sbírala balící papíry, úhledně je skládala, aby je napřesrok zrecyklované zase použila. Babička měla ekologické sklony, ani o tom nevěděla. Občas ale zapomněla recyklovat ty jmenovky.

 

Alidriši

Babička vůbec měla se jmény potíž. Vždycky nám říkala jmény té druhé, než si vzpomněla na to správné: "Ali, či Adri, či Saši.." Nakonec jsme jí to chtěli usnadnit přezdívkou 'Alidriši', ale neujala se, protože babička zkratky nemá ráda, všechno je pootřeba vyslovovat spisovně a celým slovem, přípustné jsou pouze zdrobnělinky, jako například "Sašenko, či ty Adrianko.."

 

Babiččin koloniál

V létě jsme přes plot prodávali lidem padaná jablíčka, ryngle na koláče a jiné výpěstky z domácí zahrádky. Nikdo po nás nechtěl povolení, nikdo neřešil, jestli se to může. Každý byl rád za domácí produkty a živnostenský list nikoho nezajímal. Pro dědův med si k nám chodil celý Rožnov a jablíčka vždy zmizela jako první. Když jsme šly s babičkou do města, zdravila se na ulici s lidmi a zapovídávala se se starými známými.

 

Dědova stupnice prdů

Když jsem šla do města s dědou, tak mu všichni říkali "pane doktore" a mě to přišlo srandovní. Já ho znala úplně jinak. Děda měl stupnici prdů, nejsilnější se jmenoval "hurt". A když přišel na návštěvu jeho kamarád Čeněk Čaňa, kterému jsme se sestrou říkaly Čenočaňo, řekl děda babičce: "Idem hurtovať". 

 

Valašský styl

Děda i babička mluvili hodně valašsky. Místo "ano" říkali "tož baže". Děda někdy mluvil jako Werich. Taky rád luštil křížovky a ořezával tužku nožíkem. Ťukal doma do tlakoměru, aby věděl, jaké bude zítra počasí. A když jsem byla drzá, tak mi řekl "nemudruj". Ale ze všeho nejkrásněji nadával.. třeba když kosil zahradu sekačkou, kterou si vyrobil sám z nějakého pochybného motoru. Řvalo to jako cirkulárka a děda řval jako starý dlaždič, když najel na kámen. Myslím, že kromě nás takhle "pana doktora" nikdo jiný neviděl. Ale možná slyšel.. 

 

Vzpomínky

Moje dětství je protkané pavučinkou takovýchto krásných okamžiků a ty jsou ve mně pořád živé, každé vlákno má své místo a stačí jen někde přičichnout, na něco si vzpomenout, najít kousek staré látky a vlákno se rozvibruje vzpomínkou. Jen ten med už nikde není, stejně jako děda, a já dodnes hledám jeho chuť.. myslím, že už ji ale najdu jen v těch svých vzpomínkách.. a dědu najdu ve snech, často za mnou chodí. A možná je to tak lepší, protože věci pominou, ale vzpomínky si s sebou odneseme zase napříště.. A já miluju své vzpomínky. 

 

To, co zůstane...

Miluju hory a lesy, vůně čerstvě posečené trávy nebo spáleného listí na podzim, praskání ohně v kamnech za jiskřivých mrazivých dní nebo bouřku, když uvnitř hrajeme s babičkou karty a jablečný štrúdl voní z trouby. Miluju chuť medu a rozinek. Miluju zvuk cimbálu a dědovy ručně psané akordové značky, jimiž se vysmíval všem konvenčním zpěvníkům. Miluju babiččin klokotavý smích, při kterém jí tekly slzy z očí, celá se u toho natřásala a my jsme se natřásali s ní. Miluju dědovu stupnici prdění a babiččina výchovná "dobrý den".

Miluju tyhle vzpomínky na dětství v Rožnově. A děkuju, protože díky tomu miluju život. A obzvláště ten svůj!  :)